Rysan

4.9.

Klidného spánku si moc neužiju, střídavě mě budí horko a mírné následky včerejší konzumace, a to jsem měla za to, že jdu spát na pokraji střízlivosti. Třicítka je vážně na nic. Navíc se mi opět blbě leží, ta karimatka snad uchází či co! Dofouknu ji, aniž bych vstávala, trochu to pomůže a přece jen ještě usnu. Po osmé už mě to nebaví a vstanu definitivně, většina ještě vyspává. Po snídani sbalím nezbytné věci, hlavně nezapomenout vodu, a vypravím se k moři, kde se rozvalím na staré polorozbité dřevěné lehátko. Dočtu poslední časopis, napíšu ten jediný pohled, co ještě stojí za to poslat, a vyhřátá se vydám do vody. Plavání mi letos tak nejde, většinu času si čtu Kocoura z Montmartru a sbírám šutříky, mají je tu krásné, škoda, že místo mušlí potkáte spíš odpadky. Po obědě v kempu sonduju, zda je v okolí něco k vidění, prý pouze blíže nespecifikovaný kostelík s docházkovou dobou čtvrt hodiny, navíc je zavřený, vážně se mi chce šplhat v tom horku do kopce? Tož hurá zpátky na pláž, ještě si to užít. Písek je tak horký, že se po něm nedá přejít, přijde mi, že se místy i pálím od sluníčka a pareo používám jako turban, jelikož malý šátek zůstal ve stanu. Po třetí je čas se zvednout, jsem z horka vláčná a balit se mi vůbec NECHCE, jenže je to nevyhnutelné. I u toho moře bych vydržela, já snad opravdu stárnu! Ještě si rychle umýt hlavu a složit stan, po kteréžto činnosti jsem zralá do sprchy znovu. Cestou mě zdraví jakýsi mladík, nic zas tak neobvyklého, tentokrát mám ale pocit, že ho znám. Až pak se dozvím od ostatních, že to je syn Míny, majitele našeho prvního kempu, aha, dát dohromady tvář plus jméno plus místo stojí určité úsilí! Při hlídání bagáže těch, kdož to udělali s balením a sprchou naopak, si aspoň zkrátím nehty. Vlastně poprvé za celý pobyt. Pak už je čas odtahat své propriety k autobusu, kde nastanou zmatky. Kufr se nakládá už definitivně, takže musím z velkého batohu vytahat jednak potřebné a jednak vlhké vybavení. Až pozdě mi dojde, že nebudu mít v čem spát, haha. Ještě se rychle převléknu do kraťasů, které jsem měla naposledy na cestu z Čech, jsou nějaké volnější, že bych snad zhubla? Holky se ve valné většině líčí, jdu se přidat, normálně u venkovních zrcadel, ať se pánové klidně dívají. Po dlouhé době mi přijde, že barvičky vlastně nepotřebuju, použiju je jen velmi lehce. Ještě nechat bus nacouvat na silnici, kde do něj musíme rychle naskákat. U vyhlídky na slavný ostrůvek Sveti Stefan opět nastanou komplikace, musíme bus odstavit o kus dál a vrátit se pěšky po úzké silnici, kde neustále jezdí auta. Fotky se vzhledem k pozici nejbližší hvězdy touto denní dobou moc nepodaří, ať dělám, co dělám, kompakt je kompakt. Navíc jsem si nevzala ani peníze na suvenýry. Následuje rychlý přesun zpátky a v půl sedmé už parkujeme v Kotoru. Dokonce se otevře kufr kvůli zde nedopatřením umístěným zásobám pití, já zatím sbírám a přebírám své krámy, jsem jak vánoční stromeček, vážně to všechno potřebuju? Většina je na tom podobně, rozpáleným městem pochodujeme do centra k hostelu, kde se při čekání zaměříme na menu místních restaurací. Nic moc teda, ale zítra snad oběd seženu. Po menších zmatcích s rozdělením na pokoje se jdeme konečně ubytovat, absolvujeme exkurzi, vodu na čaj ohřát lze, takže paráda, dostaneme i heslo na wifinu. Jen zaváháme s klíči, pán se tváří, že nebude pro každého, takže si opatrně řekneme o jeden do dvojice. Dnešní čaj pro jistotu připravený do termosky vypiju na pokoji při dopisování poznámek. Kvůli touze většiny dát si večeři v restauraci je sraz až v devět, takže času mám nadbytek. Já hlad nemám, najedla jsem se cestou, ale v pokoji je i přes klimatizaci horko, nakonec sbalím kabelku a předem otevřené víno a vydám se do stále rozpálených starobylých uliček. Mobil nechám pro jistotu nabíjet, nerada bych, aby se do mrtě vybil cestou domů. Nějak se mi povede zabloudit, dobře, že jsem vyrazila s předstihem. Nakonec se najdu, najdu i poštovní schránku a vhodím do ní ten jediný napsaný pohled, ostatním je přivezu. Všudypřítomná venkovní posezení restaurací jsou plná, ono vlastně není tak pozdě, ta tma je dost matoucí. U jedné zahrádky se zarazím, na obrazovce na stěně budovy je tenisový kurt, snažím se zaostřit, kdo že to hraje, jé, to je Venus Williams a s kým hraje? Jména hráčů nedoostřím, zato se ke mně hned vrhne obsluha s obligátním „Hello!“. „Just looking at the score, sorry!“ ukážu na obrazovku, cítím se trochu trapně, přistihli mě a stav utkání beztak není z té dálky vidět. „Good wine!“ okomentuje láhev v mojí ruce, když se na obrazovce objeví Serena. Už? Tak brzy nebo už turnaj tak pokročil? A není v New Yorku trochu časně na takový mač? uvažuju cestou pro zmrzlinu. Je drahá a nepříliš dobrá, byť pořádně velká, courám se po městě a doufám, že se v patřičnou dobu opět najdu. Všude na obrazovkách jsou tenisové kurty Flushing Meadows, ale už se neodvážím přiblížit. Dobloudím do zapadlé uličky, kde je kočičí muzeum, tam se musím zítra podívat, nakonec se v pravý čas zorientuju a dorazím pod palmy u hlavní brány. Jsem tu brzy, ale dost lidí už čeká, ráda si sednu na zídku, mám pěkně oteklé nohy a jako bonus přece jen připálené nárty. Poprvé po měsících zalituju polonuceného vysazení venotonik a zadoufám, že zítra na tom nebudu podobně. Následuje pochod do parku, kde je vytipované místo na závěrečné posezení. Zrada, v kruhovém bazénku je nečekaně voda i s fontánkou, čekal se suchý bazének, takže musíme improvizovat. Nakonec se usadíme do půlkruhu ve výklenku u cesty, průvodci zvládnou závěrečné proslovy, jediný přítomný básník přednese báseň a pak už se rozjíždí posílání všeho možného sem a tam. Najednou mi spadne na hlavu něco mokrého, cože, ono tu taky prší? Hodím si na hlavu mikinu, tahám ji spíš pro případ chladna. Nepromokavá sice není, ale lepší než nic, nechci zítra vypadat jak rozára! Deštík je krátký, ještě si ho jednou zopakujeme, než pár jedinců vyrazí do vzdálené pekárny s nočním provozem. Ti ovšem po návratu tvrdí, že ji nenašli, takže se dělíme na ty, co půjdou spát, a na ty, co to půjdou zkontrolovat. Vím, že bych měla jít spát, ale je mi líto to poslední noc zabalit předčasně, takže zvolím procházku. Při té příležitosti zjistíme, že jeden z účastníků chybí, prý odešel už před drahnou dobou na WC. Mobil nebere, sháníme ho přes další účastníky, nakonec až v průběhu pochodu přijde info, že usnul v hostelu na WC. Cestou parkem nás místní parta přizve k hudbě a tanci, odmítneme, dojdeme na konec chodníčku, pekárna tam jakási je, ale už to vypadá, že zavírá. Na zpáteční štrece se přece jen k těm místním umělcům přidáme, jakoby nic dorazí i ztracený a nalezený účastník. Bohužel už usínám vestoje, takže je nejvyšší čas vrátit se do hostelu. Město utichlo, však je už po jedné, připomínáme si, když se snažím trefit klíčem do zámku venkovních dveří. Naštěstí někdo před námi nechal odemčeno, vplížíme se do pokoje, dokonce jsem nezapomněla své dovednosti z kolejí. Mobil je už nabitý, sprchu nechám sprchou, jen si vyčistím zuby a umyju obličej a v propoceném prádle padnu na nechutně měkkou matraci. V tom horku mi ani nevadí, že mám místo deky prostěradlo, jen by se ke mně mohl někdo přitulit!